Život v Brně

Brno je životní styl.

#zitbrno

Když jsem z vesnice utekla do města, z domečku do pidi bytu, myslela jsem si naivně, že tady najdu svoje štěstí, slibnou kariéru a recept na šťastnej život. Těšila jsem se na tu novotu, kavárny, restaurace, obchody a kafe ze stánku. Sochy, který nemají ani začátek ani konec. Orloj, kterej přitáhl tolik pozornosti, jako by byl J. Momoa na Karlově mostě.
Říkala jsem si: „jo, tak tady budeš vydělávat majlant, chodit si do práce na desátou, protože ráno si dáš výbornej brunch ve svým oblíbeným lokále. Ve čtyři domů. Procházka se psem. A zbytek dne volnej čas na svoje milovaný aktivity. Protože v Brně jde přece život pomalu.“
Aha, díky. Fakt to nevyšlo. Můj pronásledovatel z nebe si ze mě totiž nikdy nepřestal dělat prdel.

A tak si sedím v Brně, v bytě 1kk, kam jsem sotva nacpala postel. Koukám na oblíbenej seriál a nechápu, proč to tady nevychází. Proč moje skvělá práce, kde jsem od rána do večera není tak skvěle placená a vlastně ani skvělá. A proč na jedno blbý kino šetřím dva měsíce. Po zaplacení nájmu za pidi byt, mobilu a internetu, jsem vlastně ráda, že mi zůstalo na rohlíky a autobus, kterým jezdím do tý dokonalý práce. Zítra to změním. Fakt už zítra, dneska se ještě mrknu na díl seriálu, ale zítra už budu mrkat na jobs. Slibuju.

O týden, měsíc a pět let později – „Fakt zítra, určitě už začnu, aktualizuju životopis a rozešlu ho. Zítra už změním svůj život!“
Druhý den – „No to si ze mě dělají prdel? Po pěti letech práce od rána do večera za almužnu, se rozhodnou pro optimalizaci a snižování stavů? To se fakt posrali…“

A tak jsem si konečně aktualizovala životopis, ale poslala ho jen jednou. A tak začala má zdárně slibná kariéra. KORPORÁTNÍ.
Byt byl pořád pidi, jen už v centru města. Volnýho času jsem taky moc neměla, ale aspoň jsem si mohla zajít na sushi a pizzu a nemusela jsem pak být do výplaty o rohlíku.
V korporátním prostředí to vypadalo vcelku fajn, hlavně jsem si myslela, že mi zaplatí zlatem a čeká mě konečně TA kariéra.
Nečekala.

"Štěstí přeje připraveným."
 - Pablius Ovidius Naso

Sakra vždyť jsem tak moc připravená!!!! Tak proč pořád nic??
…asi jsem teda připravená až moc…

Všichni tady chodili nažehlení, modrý džiny byly povolený jen v pátek. Triko na ramínka? NE. Chcípnout hicem? PROČ NE.
A to ticho. To by mě jeden mohl utlouct lahví od VOSSu, samozřejmě potichu. Tady i dýchání bylo moc nahlas. A když jsem se chtěla napít vody? Bála jsem se, že si nahlas usrknu a v tom tichu to uslyší až v přízemí.
No nic, čas na změnu. Začala jsem se hodně bavit s holkama, nahlas.
Ze začátku jsem si připadala, jako když jsem rušila v hodinách angličtiny na střední a všichni na mě dělali „pššššššt, ticho“.
Řešily jsme v mezičase osobní životy, poznávaly se. Smály se. Sem tam jsme dostaly nadaný, že jsme jak v hospodě. Ale co, aspoň se dalo beze strachu napít. A byla to prdel. Milovala jsem ten kolektiv a utvořila jsem si tam další, blízká a silná přátelství. (Lavjuuuuu!!)
A když k nám tenkrát nastoupila moje nejdražší, bylo to dokonalý!

Chodila jsem si do kina, do divadla, na kávičky a skvělý jídlo. Na víno a na pivo! Dokonce jsem chodila na jógu! (V domnění, že to moje vnitřní já uklidní, neuklidnilo.) Dělala jsem spoustu věcí, objevovala velkoměsto. Měla jsem na to prostor i peníze. Což byla fajn kombinace. Na chvíli mě uchvátil ruch velkoměsta a párty večery. Občas jsem si zašla na nějakou výstavu, kterou buď miluješ nebo nenávidíš. Bylo to fajn, nový, neokoukaný.

Víte, co je na korporátu ještě vážně skvělý? Že je tam spousta lidí a spousta chlapů, kteří o sebe musí pečovat aspoň o chlup víc než normálně. Chodí si v košilích a v oblecích. A je fajn, mít potěchu pro oči.

Jenže to bych nebyla já, aby mi nezačali nadbíhat.
Aby mě nezačali zvát na rande.
A abych nepodlehla sladkým řečičkám.

A tak… Odstavec s názvem „Jak si jednoduše, rychle, a hlavně kvalitně posrat život“ je spíše na dvě knihy velikosti Eragona. Sice jsem pak bydlela ve velkým drahým bytě, ale taky s dost kvalitním kreténem.

Po třech letech jsem musela odejít z práce. Pro svoje dobro, pro svoje zmrtvýchvstání. Život se mi sesypal, jak domeček z karet a já si sáhla hlouběji, než bych si pomyslela, že je moje dno.
Jen nevím, kam až, když pouhopouhý vztah byl sám o sobě peklem.

Zůstala jsem sama, ve drahým bytě, přišla o spoustu peněz (což nebylo poprvé – nepoučitelná kráva). Neměla auto, neměla práci. Neměla – díky bohu a všem svatým – chlapa.
Nejvíc mě ale bolelo, že jsem už denně nebyla s holkama. Chyběly mi.
Najednou jsem kvůli někomu, kdo nestál ani za výkal na hlaváku, přišla o všechno. A byla jsem sama.
Jo s holkama jsme se vídaly, vídáme, ale je to tak málo…

Dalo mi to zabrat, ale sebrala jsem zbytek sil, koupila si auto, přestěhovala se do menšího, levnějšího, a dokonce lepšího bytu. Měla dvě práce. Začala jsem randit, dokud jsem mohla.
A hlavně, začala jsem se učit žít sama se sebou, poznávat se a hledat se.
Začala jsem konečně žít!!
SAMA.
A to na tom bylo to nejlepší.

Díky tomu všemu, díky Brnu a díky zkušenostem – dobrým i špatným, jsem si mohla dovolit každý víkend výlety, dovolenou dvakrát, třikrát do roka. Bylo to boží! Díky.

No a pak jsem se začala topit v práci. Měla jsem částečný úvazek v původní, která mě už ale nebavila. Ani ta druhá mě nebavila. Necítila jsem se dobře. Nenaplňovalo mě nic, co jsem dělala. Myslím práci. Prošla jsem si vším možným, i když jen částečně. Ale nic. Ztratila jsem se v tom. Minuty se vlekly, ale já věděla, že tam musím být, protože nájem…
Trpěla jsem.

A pak to přišlo…

Z příležitostného kamaráda vznikla láska, jako hrom. Sbalila jsem nám batůžky, psa a zamířila na sever.
Do hor. Na konec světa, kde lišky dávají dobrou noc, drzý srnky chodí tak blízko, že mi brzy budou ohlodávat rukávy a nikde ani noha. Zpátky, kam patřím. A teď si žiju v ráji. Žijeme. Jako rodina. A tři pejsci s náma.
Je to vtipný, protože abych si to všechno uvědomila, musela jsem si zlomit ruku.

Ale tohle je pak další příběh.

Takže ADIOS Brno, zase na viděnou, někdy. Byla to fajn zkušenost, někdy. Za to špatný nemůžeš, za to si můžu sama.

PS: Zjistila jsem, že nejvíce vzpomínek na Brno, mám v jídle! 😊

Ještě pár důvodů proč, protože…
…buď Brno miluješ nebo nenávidíš!!