Malaysie

Znáte Malajsii?
Víte, co si pod tímto názvem představit?
Někdo by si řekl, že je to nejspíš země, kde každý obyvatel žije v chatrči, nosí starý roztrhaný hadry, děravý boty. Pro jídlo si leze s mačetou po palmách nebo loví tygry. A jeho nejlepší kamarád je Orangutan.

Tak schválně, řekl by si někdo z Vás, že je to velice vyspěla země, která se natolik podobá Evropě, až to moje zamilovaný srdce do Asie bolelo? Jo je bohatá a i když tu na venkově určitě najdete chudý lidi, co žijou v chatrčích, tak ve městech najdete všude tak obří mrakodrapy, naprosto moderní vlakovou dopravu (i když je to podle mě metro, podle nich jsou to jen vlaky), drahý restaurace a nejmodernější prostředí. I ty parky jsou tak upravený, že tak upravený je nemáme ani v Česku, a taky jsou hrozně moderní. A víte co, i ta džungle byla tak moderní, že… 😀 Fashion móda tu taky dost žije a od tý pravý Asie to má celkově všechno dost daleko.
Venkov se mi líbil víc, ale i ten městskej zážitek stál za to. Jen, sluníčko tu moc nenajdete, je tu pořád takový tmavý počasí, i když není období dešťů, sluníčko se ukáže málokdy. Takže jo, bylo to fajn, i když neplánovaný (a taky dost náročný, jak z americkýho akčňáku), proto mě to tak neštvalo, ale kdybychom sem měli cestu plánovanou, jsem naštvaná. 😀 Celá já.
Mluvím ale jen o pevninské části, ostrovy můžou být nádherný, ty v plánu máme, někdy. A myslím, že litovat nebudeme.
Každopádně díky Malajsie. 🙂

Den 0

Protože nám Čínský nový rok zrovna nepřál a my kvůli tomuto dlouhému svátku nestihli vyřídit víza do Vietnamu, museli jsme změnit chtě nechtě plány. A taky se nám za rychlé vyřízení víz nechtělo dávat 180 USD. Vymysleli jsme spoustu plánů, co budeme teda dělat dál.

Nakonec zvítězila možnost ta, že využijeme náš již koupený let, se kterým se nedalo nic už udělat a poletíme aspoň tu půlku do Kuala Lumpur, kde máme přestup. A odtud si pak hezky přejedeme do Thajska.

Jo tohle je ten nejlepší a nejgeniálnější plán na světě. To půjde. Využijeme letenku, nemusíme kupovat novou, a ještě ke všemu se i do tý Malajsie, kam jsme nechtěli, podíváme. Ale našli jsme si dvě skvělý místa, tak jsme si říkali, že to nebude vůbec špatný. Večer jsme se na to ještě pořádně připravili… To kdyby náhodou…

Celí natěšení, že jsme situaci vyřešili víc, než zdárně jsme to šli oslavit pizzou a cappuccinem. Mňam!!

Rozloučili jsme se se Srí Lankou, dopravili se na letiště a čekali na check in. Kdyžtak jim to vysvětlíme, že dál neletíme, tak se nemusí bát. Jo to bude pohoda, jsou tady tak milí, že to určitě pochopí.

A tak si tak stojíme u check inu, před náma poslední holka a jsme na řadě. Tvářili jsme se co nejvíc v pohodě, co nejvíc uvolněně a co nejvíc chill and easy.

Ve skutečnosti jsme byli strnulí, na nervy a nejspíš totálně zelení. Prostě v prdeli. Ale to projde.
Hm.
Na check inu nám vytiskli letenky, už už jsme je skoro drželi v ruce. Už jsme skoro seděli v letadle. A pak přišla ta mrazící zpráva: „Ukažte víza.“

Ehm. No. Chvíli jsme dělali blbí, že nechápeme, co chtějí, když my letíme jen do Kuala Lumpur, kde je pro Čechy 90 dnů bez víza.
No tuhle část vynechám, ale odcházeli jsme vítězoslavně s letenkama v ruce a adrenalin pomalu klesal, co by se tak mohlo ještě stát, vždyť už jsme skoro v Malajsii.

Uff.

Byli jsme na sebe hrdí, že jsme to tak zvládli. Fakt že jo. Bože, to bylo tak snadný.
Dali jsme si ještě dobroty, probrali pocity ze Srí Lanky, několikrát se pochválili a šli na boarding.

Ukázala jsem letenky a pas. Pán si něco psal do PC. Dlouho. Pak něco mumlal a pas i s letenkou mi zabavil. Viděl, že ke mně patří Marťa, tak mu pas automaticky s letenkou zabavil taky. Prý systém not working. Řekl nám ať si sedneme a počkáme.

No super, furt cvakali něco z našich pasů a letenek do počítače, někam telefonovali a chodili sem a tam. Všechny ostatní pouštěli. Ještě jednomu bělochovi sebrali pas a letenku a posadili ho k nám. Tak jsme si říkali, že to snad. Jenže jemu to asi za dvě minuty vrátili. A my už věděli, že neodletíme.

Raději jsme se shodli, že budeme dělat, že nás prostě pustili, protože když zůstaneme v KL a dál nepoletíme, tak tam vízum nepotřebujeme. No myslet jsme si mohli cokoliv, že? Jasný bylo, že jsme v háji a neletíme nikam (prdel by to všechno vystihla o dost lépe).

Už jsem si představovala, jak si musíme najít další let a koupit nový letenky, v mých očích se točily dolary. Achjo. A taky to, že co zrovna v místě letiště budeme dělat dalších x dní, protože lety mají plno. To je fakt na hovno pech.
A pak?
Pak nám utrhli část z letenek, která se trhala a my dostali pasy i s utrženou letenkou. Svitla naděje. Cajk, tak teď už je to ok. To bude dobrý.
Rychle jsme se zdejchli úplně dozadu s tím, že co nejdříve nastoupíme do letadla a hotovo.

A taky se tak stalo. V naději, že už se nic nepokazí. Měla jsem docela nervy. Martin ještě vtipkoval se slovy: „víš, jak bývá ve filmech, že sedí v letadle, už skoro odlítají a těsně předtím přijede milion policejních aut a letadlo zastaví a ty, co chtěli uprchnout chytí?“

Díky zlato, fakt!!

Už jsme seděli v letadle nějakou dobu, nervózní jak… a říkali si, tak už leť, rozjeď se, zvedni to do vzduchu a leť.
A v tu chvíli začali do letadla chodit přesně ti, kteří nás kontrolovali a nechtěli nás nechat projít. A začali si vybírat dle nějakýho seznamu lidi a něco s nima řešit.
Já ve svý hlavě (protože na venek jsem musela působit klidně): „Tak jo, jsme v prdeli fakt. To už teď nevyjde. Oni nás zavřou do Srí Lanskýho vězení, to už není o nové letence.“
V hlavě se mi začal promítat dokument: Vězněm v cizině.
Super.

A víte co?
Seděla jsem se zavřenýma očima a ani nedutala. A?
Najednou se letadlo rozjelo…
A najednou jsme se zvedli z ranveje do vzduchu.
A pak začaly ty šílený turbulence. To asi za trest, když nám to prošlo.
Let měl šest hodin, ale až po čtyřech hodinách moje srdce začalo tlouct relativně normálně.

Jenže jak jsme se blížili do Kuala Lumpur, začala jsem mít druhý infarkt, protože nikde nebylo zaručený, že už se nic neposere.

No, neposralo. Ale tohle už nikdy víc! Bylo mi špatně ještě několik následujících dní.
Ale ten pocit, když jsme vylezli konečně z metra ven. Na vzduch. Sice bylo pět ráno, ale bylo to boží. Zvládli jsme to.

A taky to bylo to nejhezčí z celý Malajsie. Protože všude lítali papoušci, milion papoušků. V centru města. Bylo to skvělý!!! Tak jsem se těšila, až se prospíme, že budeme v ráji.
Mimochodem, doprava metrem je tu topová a nejlepší. A nejlevnější, jen si nekupujte nikam lístky ani přes net, ani na stánku. Normálně se klidně poraďte s obsluhou, ale kupte si v automatu žetonky. A jeďte na ně.
Takhle Vás doprava vyjde asi na 30 korun dva lidi, a to jsme jeli přes půlku města. Kdybychom si ale koupili lístek na stánku, kterej jsme šli prvně poptat, stálo by nás to 500 kč na jednoho.
To jen tak, kdybyste sem chtěli zavítat. Tak ať ušetříte.

Ubytovali jsme se v hostelu, kterej jsme si vybrali přes booking. Byl blízko čínské čtvrti, to je super.
A šli jsme spát. Unavení a vyděšení z toho všeho dění.

Den 1

První výlet jsme si udělali do China Town a bylo to skvělý. Tolik jídla. Pití. Různých věcí. Všude tolik různých lidí a domů a všeho. Tolik vjemů. Byla jsem tady z toho docela hodně na větvi. A strašně jsem se těšila na jiný jídlo, než je rice and curry.

Fakt to tu bylo super. Byla jsem pořád nadšená a pořád wow a jeee a koukeeeeej. A pak byl večer a my šli spát. To je tak, když vstáváte kolem druhé odpoledne, protože jste se do postele dostali až v šest ráno.


Den 2

Druhej den jsme hrozně moc chtěli vstávat brzy. Fakt jsme to chtěli. Ale nešlo to. Byli jsme pořád hotoví z toho přesunu a časovýho posunu a nevyspání.

Po snídani, jsme znovu prošli celou čínskou čtvrť. Zaskočili si na oběd. Mňam!

Nebudu říkat, že mi tu nechutná. I když zase rýže. Ale! Pozor! Dala jsem si krevetový koláčky a byly dokonalý!
No a pak jsme vyrazili do místního parku, kde jsme se chtěli projít kolem řeky, podívat se na Oasis Garden a taky Little Stonehenge. A ptáky a motýly.
Na papoušky jsme nešli. A po cestě viděli tolik motýlů, že jsme nešli ani na ně.

Zahrada byla krásná, ale moc komerční. I když zde bylo víc místních než turistů. Dělali si hezký odpoledne v tom pařáku. Dělali si tu piknik. Byly tu rodinky s dětma. Stonehenge se mi taky líbil, jako prozatímní náhradu za ten pravej, to beru.

Když jsme si prošli celej park, pobyli jsme v bambusovým domku. Načerpali přírodu. Dali si oběd.

A vyrazili přes půl města na další lukrativní zážitek. A to do čtvrti zvané Kampung Baru. Je to čtvrť, kde jsou za prvé noční trhy. Ty jsou super, ale my byli jen v podvečer. A za druhé, jsou tu původní dřevěné domky k vidění, ve kterých se kdysi původně bydlelo, než město zaplavila vlna betonu.
Nejvíc mě zaujal ten rozdíl, kdy byly domky kolem mě všude a za nimi trčely do nebe mrakodrapy. Ten kontrast na pohled, a pak i na fotce. To bylo hustý.
Dala jsem si fresh juice z dračího ovoce, kterej měl hrozně jedovatou růžovou barvu.
Pak jsme mohli vyrazit na další cíl cesty. A to na Petronas Twin Towers. Dvojčata, mrakodrapy, jak vyšitý. Uprostřed vypadají, že jsou spojený autobusem. Nekecám, fakt to tak vypadá.

Taky mě dost pobavila jedna vyhlídka. Kdy v jednu chvíli koukáte na obří mrakodrapy. Ale když se kouknete dolů, je pod nima takovej malej starej hřbitůvek. To je ale kontrast!

Počkali jsme do setmění, abychom se pokochali tím, jak dvojčata budou krásně svítit.
A svítily. Krásně.

Udělali jsme si pár fotek a vyrazili zpět, skrz obchoďák KLCC, kde je taky zastávka metra.
Prošli jsme kolem velkýho zlatýho zajíce, kterej bude symbolizovat letošní rok! Čínskej rok. (Mimo jiné připomínám – díky němu žádnej Vietnam a díky němu skoro smrt na letišti.)
Kýč jak bič, ale když to mají rádi.

Uvnitř nákupáku byla ala japonská zahrada plný sakur. Byla to restaurace a kavárna v jednom. Ale už jsme byli přelidnění, takže jsme tam nešli. Jeli jsme na ubytko. Dali si po cestě v naší čínské čtvrti skvělou véču ve formě burgerů a šli se pořádně prospat no našeho čupr skvělýho hostelu, kde jsme si připadali jak na vejšce. (Ani nebudu říkat, že na mě v koupelně vyskočil pupíkatej děda, kterej měl, pozor! dredy! :D)
Zítra nás totiž čekala přejezd na místo, odkud jsme se vydali do džungle.