Tak už je to tady!

Zabalit a vyrazit, aneb jak to tam mám sakra všechno nacpat??

… a taky, aneb první velká vlaštovka…

Už jste se někdy balili na dlouhou dobu do pidi batůžku (aspoň pro mě teda pidi je!) s tím, že co si vezmete si taky celou dobu ponesete na zádech? Já ne. Já si vždycky všechno pečlivě balila do auta, byl to styl „co kdyby náhodou“. Tak auto to uveze, že jo. Patery šaty, troje kalhoty, pět různých svetrů a pulovrů, bundy a mikiny, kraťasy, čistý prádlo na každej den a k tomu na tři dny do rezervy, kdyby náhodou. A osm párů bot, někdy devět. Aby to hezky ladilo.

Ale tento styl balení se mi zaprvé do batohu nevešel a zadruhé, nechcete tahat tisíc kilometrů na zádech 12 kilo. Co si budem, už tak vidím ty otlačený bolavý záda a puchýře z bot. A to nepočítám jídlo a vodu. Toho já mám na trecích vždycky hodně, ale pak taky hodně rychle jím a piju, protože mi vadí těžký batoh.

Jo holka, to sis to na sebe ušila pěknej bič! Myslím, že tady ukápne nejedna slzička, ale tajně, přece nedám znát, že něco nezvládám. Cíl je stanovený jasně, ještě přesvědčit kolena, že to převýšení nebude tak zlý, že to vydrží. Snad vydrží.

Kdyžtak se proletím vrtulníkem, stejně ho mám na Bucket listu.

Já čtyři měsíce před plánovaným odletem, v ten den, kdy jsme vymysleli tak úžasnej trek:
„Panebože, já nic nemám, musím na nákupy, rychle. Potřebuju všechno do poslední gumičky! HNED!“

Pak jsme vymysleli, že jeden trek je málo a z deseti dnů se staly tři týdny a k tomu treky dva.
Ale známe se, a tak nám to pořád nebylo dost. Vložili jsme tam další dva týdny a trek třetí.
Paráda, odjíždíme do dvou zemí (z toho dva ostrovy), na tři treky, kdy dva budou hardcore a jeden spíš odpočinkový. Na jednom místě bude sucho a zima. Na druhým takový horko, že na sobě nebudu chtít mít ani kalhotky. A na třetím je jedna pláštěnka málo.

PS: už nikdy nebudu sledovat počasí takhle dopředu.

Já měsíc před odletem:
„Pohoda, ještě je čas, zatím nic řešit nebudu, beztak všechno mám. Doklady už jsou všechny vyřízené, takže nooooou stres!“

Já 14 dní před odletem:
„Pohoda, ještě je čas….“

M: 13 dní před odletem na mě:
„Lásko už sis zkusila ten batoh, sedí ti? A co ty boty, budou dostačující? A máš tu bundu? A hlavně, už sis zkusila, zda se ti tam všechno vleze a nebudeš potřebovat větší batoh?“

Já na M:
„V klidu zlato, všechno mám podchycené, vleze se mi to tam a nebudu mít ani pět kilo, uvidíš! Noooou stres.“

Já ve vedlejším pokoji o tři vteřiny později:
„Ježíši Kriste, mě se to tam nevejde, kde je ta váha, co vlastně potřebuju, já nemám bundu, panebože já nemám bundu!!! Mikina dobrý, kalhoty dobrý, spodní prádlo? Mmm vezmu si ho víc, jakej rozdíl udělají dvoje ponožky a troje kalhotky navíc? Cha! Bože, ale co ty boty? V sandálkách to nedojdu. Au sakra, moje noha, tvl ještě si ty krávo zlom nohu před odletem!“

Já o čtyři hodiny později:
Přebaluju batoh už po páté. Nohy mě bolí z toho, jak běhám sem a tam. Kolena bolí ještě víc z toho ustavičného klekání na zem mezi věci a zvedání se. (Nevím, jak s tímhle ujdu tisíc kiláků…) Jednu kuchyňskou váhu jsem zavařila, druhá mele z posledního. Z kalhotek a ponožek mi zbyly celkem 4 a 4 kusy, ono se to nezdá, ale troje spoďáry váží celých 78 gramů!!! A to teda navíc neponesu.

Já na M: „Lásko, mám 5,9 kg, jaká jsem?“
M: „Ty seš hustá! Hele, ale počítáš se spacákem, karimatkou a batohem, že jo?
Já: „Ehm, jasný, nejsem blbá ne.“

Taky já (sedící a skoro plačící, na tajňáka zavřená vedle):
„No do háje, co mám sakra odebrat? Snížit o 2,8 kilo? To nedám, všechno nutně potřebuju!“

Obsah batohu jsem snížila na 8,7 kilo (jo přiznávám, že mě nenapadlo, že samotný batoh taky něco váží a zapomněla na spacák a karimatku). Ale pořád je to dost. A to jsem to do něj ještě nezkoušela dát nebo spíš narvat. Bojím se, že se to tam nevejde a já se teď fakt nechci stresovat!

Já devět dnů před odletem:
Nemám žádnou kosmetiku, šampon si koupím na místě. Nemám skoro ani žádný oblečení, od každýho kus, asi budem hodně prát. To byste ale nevěřili, kolik váží doklady! Jenom všechny doklady, který musím mít mají skoro 138 gramů!!! Ale chápu, pas doma nenechám. Hlavně, že mám pláštěnku, nechápu na co. (To, že za ni nejspíš budu pak ráda nikdy nepřiznám!) Že nechám doma batoh mi taky neprošlo. Vzdala jsem se zrcadlovky, ta je hodně těžká. Ale žehličku na vlasy? Tu nedám!! Nikdy!!! Můžu bejt nenamalovaná, ale s kokrhelem na čele cestovat nehodlám!!

Taky se mi smějete, jak si v horách uprostřed ničeho, chytám blesky, abych měla elektřinu a mohla si žehlit vlasy? Cha, to si ještě povíme!

Batoh má 7,6 kilo. To ještě stáhnu, do odletu.

Hmm tohle bude zajímavá cesta. Bez dětí. Ty budou u babiček. Bude mi smutno. Velký!!

„Ale! Ne to dáš, seš velká holka. Navíc jste se rozhodli vrátit se v prosinci a strávit v ČR Vánoce. A pak si celá rodinka zmizíte zase zpátky. To bude cajk, tak neřvi!“
Uklidňuju se celou hodinu a půl u Teorie velkého třesku s teplým čajem a sevřeným žaludkem, protože sakra, to bude hustý!!

Jenže najednou opouštíte ty, co milujete, a vydáváte se vstříc dobrodružství. Jenže já to prostě potřebuju jako sůl. Změnu, na chvíli. Být jen já (a M, ale to se nepočítá, ten v noci nekřičí a nedožaduje se jídla). Potřebujeme být zase jen my dva. Já vím, pro někoho divný, pro nás akutní a důležitý.

Přípravy vrcholí, pasy máme, řidičáky taky a všechny ostatní doklady asi taky, pojištění jakbysmet. Kreditky, asi i nějaký peníze. Pasových fotek pěknou zásobu, letenky, autobusy, ubytka u letiště. Všechno je podchycený. Fakt jo. Dokonce máme i auto pronajatý (dle recenzí stejně nakonec žádný nebude volný :D). Jo ty lety, ty už nám změnili asi padesátkrát, ale pořád nám zatím (klep klep klep na dřevo) nerozhodili itinerář.

Tak jo, nádech, výdech. Za pět dní letíme. Ještě zařídit poslední věci a už jen zamávat.

„Cože?? My nebudeme mít v horách čtyřikrát denně kafe? Počkej, my nebudeme mít žádný kafe????“