GRka? Štěstí nebo cesta do pekel?

Mallorca
…aneb domov divokých koz, baťůžkářů, milovníků přírody, romantických duší i drsných kaskadérů..
Začátek cestovatelského života na plný obrátky je tu!

Když se nám v hlavě zrodil plán, že spolu budeme cestovat, každej si myslel, že se vypleskneme přes den na nějaký pláži, budem chodit po památkách a jíst v drahých restauracích, akorát pokaždý v jiný zemi a večer budeme pařit na místních diskotékách. Kdo nás zná, ví, že to tak moc nechodí. Ale upřímně, ruku na srdce. Je lepší usínat s výhledem na bílej strop 4* hotelu, v teplý posteli? Nebo ležet na nádherný pláži, kde jste naprosto sami, koukat na nebe plný hvězd, dýchat čerstvej vzduch a poslouchat noční život v přírodě, zvířátka, co ještě nešla spát nebo ta, která se právě probouzí, šumění moře nebo oceánu, vlny narážející na útesy a jinak to ticho! Tak co? Která možnost je ta lepší? Komfort bez zážitku nebo slaný tělo od moře, spacák a karimatka, ale za to ten nejkrásnější výhled a zážitek?

Za mě je to vždycky B, celej můj život je vlastně volba B. A to je na tom to krásný. A nečekaný.

Když jsme volili destinaci, bylo to jasný, nechceme se vrátit domů brzy, ale taky nechceme být na jednom místě víc jak 14 dní. Jenže jsou tu Vánoce, to chceme být doma s těma nejbližšíma. OK, po všech propočtech nám to vyšlo na pět týdnů krásný dovolený. A teď kam. Hory, byly jasná volba, ale když přišel Martin s Mallorkou, moje zděšení bylo asi hodně znát. Přece jsme chtěli hory, proč teď mluví o tom místě, kde je kupa resortů, kam se jezdí na last minute zájezdy?

M:
„Lásko neboj, prvně koukni na mapu a něco si přečti, schýzovat můžeš pak.“
…ok, tak já si teda něco načtu…

Já o tři minuty později:
„GRka? To bude pecka, to je skvělej nápad, vypadá to tak krásně, prý je to trek na 10 dní, cha, to dáme za 6, známe naše tempo chůze.“

A tak jsme si začali malovat plán cesty.
Spočítali jsme si, že se tu zdržíme 10 dní, to bude stačit i na váleníčko a rekonvalescenci (se kterou jsem vnitřně moc nechtěla souhlasit, přece z toho máme vymlátit maximum!).
Zbývalo nám 25 dnů… a tak jsme si brouzdali po mapě, koukali na letenky… A nakonec zvolili ještě dvě další země. O těch ale příště. 😊

A teď o tom, jak nám začalo našich pět týdnů intenzivních, cestovatelských zážitků.
To si tak najdete letenky z Vídně, najdete si k nim i spoj autobusu, díky kterýmu se tam dostaneme VČAS. Z těch našich hor bylo v plánu do města na bus dojet autem, který tu nechám.

V noci jsme se dobalili, dokončili kontrolu, zda máme všechno, uspali dům na těch pár týdnů, skočili si pro jablíčka na cestu do sklepa, sedli do auta. A tradá. S velkou parádou jsme vyrazili. Na nádraží si tak sedíme v autě, máme přece ještě 25 minut, co budeme dělat. Ok sníme si jablíčka.
Máme 10 minut do odjezdu. Tak jo pomalu se zvednem a půjdem na zastávku. Vytahuju svůj stokilovej batoh a s obrovskou námahou si ho beru na záda. Vyšli jsme směr zastávka. Sakra, to cestování je tak snadný.
Přišli jsme na zastávku na nádraží.

Já:
„Marti, proč je tu samej Flixbus a žadnej RegioJet?“

M:
„Však ještě nám nepřijel.“

O minutu později M:
„Hm je to divný, píšou tu že na nádraží, ještě to zkontroluju.“ (Bus odjížděl za 7 minut)

M o dvě sekundy později:
„Sakra, to není na autobusáku, ale na vlakáči. Honem, pojď.“

Já se stokilovým batohem na zádech běžím. Ok, asi tak dvě vteřiny, pak umírám a křičím, že už nemůžu, že to nestihneme určitě.
M jako správný rytíř zachránce, popadne i můj batoh a křičí ať běžím.
Já nemůžu běžet ani bez batohu.
Po pěti minutách, kdy skoro vypustím duši, chce se mi zvracet a umřít. Nadávám na celej svět a čekám, kdy omdlím, jsme konečně na místě, NA SPRÁVNÝM MÍSTĚ.

Stojíme tu pět, deset, 14 minut. Na to že měl jet za dvě minuty, tak dobrý. Měl zpoždění. Takže jsem málem umřela zbytečně. A moje fyzička, sakra, co to bylo? Jak s tímhle půjdu GRku? Nemá nás náhodou čekat camino cesta, které kdysi byli považovány za poutní cesty, kdy hledáme klid a mír? V mý hlavě to spíš teď vypadá jako cesta do pekla.

To nám to teda hezky začíná!!!

Ještě, že mají na letišti VIP salónky. A ten ve Vídni je obzvlášť TOP. Snídaně s těma nejlepšíma vajíčkama na světě a tou nejlepší kávou ve vesmíru, byla pro volbu nového začátku našeho výletu, tím nejlepším nápadem. A ty dortíčky tam!!

Jak se nám blížil let…
Já:
„Víš, Marti, já se asi bojím lítat. Hodně se bojím lítat. Bože můj, já mám šílenej strach z lítání!!!“

M:
„Ale vždyť jsi už letěla, přece.“

Já:
„Jo, ale vždycky se hrozně bojím. Co když to s náma někam napálí, nebo spadneme?“ Asi je mi špatně.“

M o dvě minuty později:
„Na lásko, dej si šampaňský, ono tě to uklidní.“

Když jsem nastupovala do letadla, bylo mi špatně. Pro jistotu jsem si nachystala pytlíky, kdyby náhodou, sluchátka, který mi přestaly fungovat a k drátovým jsem si zapomněla redukci doma.
Letadlo se začalo zvedat, nepříjemný. V hlavě mi běželo tisíc myšlenek, že to nedám. Ale co tak můžu dělat, zavřena v letadle ve vzduchu? Schovat se na záchod nebo pod sedačku s tím, že mě někdo zachrání?
Ok, byli jsme nahoře, rozjelo se mi jedno sluchátko. Jééé ten výhled, hmmm asi to nebude tak špatný.

O hodinu později, turbulence.

Všichni koukající z okýnka:
„Jeee ty výhledy, to je krásný, východ slunce, to je pecka. Honem to vyfoť.“

Já koukající z okna na křídlo letadla:
„Bože, jak se to třepe, to asi upadne, upadne nám motor, udělá to puf a bude, pak už jen bum a je z nás placka.“

Po přistání, kdy mi vypadlo jediný funkční sluchátko někam do prostoru letadla, mi spadl i kámen ze srdce, tak jo, jeden z pěti letů jsem přežila. Super. Vše je zase v pořádku. Po vystoupení všech pasažérů letadla jsem si posbírala pidi batůžek, sluchátka ze země, stokilovou zátěž, Marťu a slavnostně jsme vystoupili na letišti. Welcome to Palma de Mallorca. Všude čněly nápisy. A palmy, ty tu taky všude byly. 😊

Kdyby na Palma de Mallorca nebyly palmy, asi bych to otočila domů, bylo by to zklamání. Ale při pohledu na letadlo, mě tahle myšlenka ihned opustila a my se vydali vstříc španělským autobusům, chaosu a horkýmu slunci.

PS: fotku Palem jsem si samozřejmě neudělala.
PS2: Autobusy byly horší než letadlo.
PS3: Protože zpětně píšu tento článek, v teple domova, hezky u krbu, přežila jsem. 😊

A jak to bylo dál??? Už brzy!!